Ráno, druhý den v Egyptě. Popravdě se trochu bojím střevních potíží, avšak stolice je pravidelná a v pevném skupenství. Po snídani nás čekal na recepci agent již s přistaveným taxi a vyrážíme směr letiště. Přemýšlím, zdali naposledy nebo zítra to bude do třetice všeho dobrého? Řidič taxislužby jede jako o závod, klakson neustále troubí, žádná pravidla neplatí. Předjíždíme místní „tuk tuky“, kočáry tažené osly, dokonce škodu 100. Na čtyřproudové rychlostní cestě předjíždíme v protisměru přes dvojitou plnou čáru. Mám takový pocit, že řidič včera koukal na ten známy film TAXI TAXI, a nechal se inspirovat. Dorazili jsme na letiště. Ještě před celním a pasovým odbavením žádáme faktury. Všechny. Za oba dva dny. V tom náš agent pochopil, respektive zjistil, že my víme. Nesmyslné účtování poplatků, které se nás netýkaly, vždy jsme totiž žádali jen basic handling, 75$ za desinfekci letadla? 3x 200$ za aviation supervizor? A za ten žebřík 25$, když to dovezla dodávka místo cisterny? Divadelní představení pokračuje. Bohužel, opět musíme posunout letový plán, ale zachováváme chladnou hlavu. Agent komunikuje s „vedením“ handlingové společnosti. Vyjednávání pokračuje a my se začínáme cítit jako zajatci. Odmítáme platit vysoké poplatky a hned nato se nás ptají se sarkastickým úsměvem, že jak dlouho zde plánujeme zůstat? Potom zase zastrašení typu: Letový plán se už Vám bohužel nedá prodloužit, přijdete o letové povolení, resp. skončí se platnost přeletu a nakonec ať si to vlastně rozmyslíme, neboť ve finále budeme platit ještě víc. Myslím, že ani Steven Spielberg by nevymyslel tento scénář, protože to fakt nejde. Navrhli jsme několik variant, avšak na ani jedné jsme se neshodli. Najednou zhasli světla v terminálu. Bylo nám sděleno, že se déle nemůžeme zdržovat ve veřejné části. Dochází nám nervy, tak bereme variantu slevy 160$ namísto požadovaných 600$. Po dvou hodinách vyjednávání nám došla trpělivost, platíme dohodnuté poplatky a chceme rychle zmiznout z této prokleté země arabských podvodníků. Pro radu: dávejte pozor na oslovení „my friend“, nenavazujte oční kontakt, neozývejte se, smějte se… „By jsi vraždil, že? Budem rád keď odletíme z tejto zeme“ zněla poslední věta kapitána Machovčáka před celním odbavením, nástupem do autobusu a odjezdem k letadlu. Naštěstí už bez problému sedáme do letadla. Agent se s námi ani nerozloučil, konec konců dosáhl všeho, co chtěl, ale my jsme taky rádi, že už konečně můžeme vypadnout.
Asuán (HESN) – Chartúm(HSSK)
Po hodině a půl opouštíme konečně Egyptský vzdušný prostor
Podání si ruky na Egyptsko – Súdánské hranici
Radarové a rádiové pokrytí nad Saharou není v naší výšce 100% a občas se stane, že letíte 100NM bez spojení, či jakéhokoliv kontaktu. Podobně jako při letu do Asuánu, kdy se nám ozvala Kenia 100, že nás hledali na radaru a že máme udržovat výšku a kurz, stejně tak jsme slyšeli, že letadla takto mezi sebou komunikují i teď. Po 4,5 hodinách, dvou křižováních nejdelší řeky Afriky, Nilu, se přibližujeme k Chartúmu. Na posluch je jasné, že se jedná o větší a frekventovanější letiště. Jsme na konečném přiblížení a vidíme jak na rolovací dráze „G“ a „H“ trpělivě čekají Boeingy 737, až naše Partenavia přistane a opustí dráhu. S ohledem, že jsme přistávali na dráhu 18 a dali nám vyrolovat přes pojížděčku „A“, touchdown jsme se udělali někde ve dvou třetinách dráhy, tj. vzduchem jsme se plazili ještě 2km abychom si nemuseli dřít pneumatiky. Předem doporučuji si pořádně prostudovat plán letiště, rolovací dráhy, atd. Shodou okolností tabule TWY „A“ chyběla, přejeli jsme ji a museli jsme vykonat krátký backtrack. Parkujeme na stojánce všeobecného letectví, kde nás už čeká delegace třech, zde již poněkud tmavších pracovníků handlingu.
Jeden ze Súdánských handlingových agentů
Vítají nás s úsměvem, avšak po naší nepříjemné zkušenosti z Asuánu jsme poněkud ostražití. Děláme si vzájemné fotky, vtipkujeme a jsme rádi, že jsme v pořádku v Súdánu. Paradoxně asi nejobávanější zastávka po trase s ohledem na politickou situaci. Handlingoví agenti se zdají být celkem fajn, možná až nepřirozeně, po předchozích zkušenostech. Dostávám rady od zkušeného kapitána, abych se tolik nedružil. Pořizují si s námi stále více a více fotek, a je vidět, že se zde již dlouho letadlo všeobecného letectví neukázalo. Ptají se na hotel, taxi… Nejdřív však chceme palivo a zajistit mašinu před zítřejším odletem. Palivo dovezli ve dvou 200l sudech na korbě polorozpadlé Toyoty Hilux.
Tankování AvGas 100LL z korby ToyataHilux
Obsluha třech Súdánců otevírá sud a použije ruční pumpu. Na mezinárodním letišti stará ruční pumpa s prasknutou hadičkou a netěsnícím čerpadlem. Cirka 2 litry paliva jsou ze sudu určitě vylité na korbu, ale to je přece Afrika, tady si nikdo z ničeho nic nedělá. Původně jsme chtěli 300l AvGasu, ale bohužel jsme museli koupit celé dva sudy. Ale díky přídavné nádrži a třem dalším kanystrům, jsme byli schopní vzít všechno. Ale s ne moc velkým nadšením s ohledem na neskutečnou cenu paliva 5,5$ za litr. Jo, byznys je byznys a obzvlášť v této době je hlad veliký, poznamenal Standa. Ještě před opuštěním plochy dohadujeme ceny za Handling a přistávací poplatky. Kupodivu, což jsme opět nečekali, všechny ceny byly v souladu s již předem odsouhlasenými poplatky. Naše důvěra v tento moment nepatrně stoupla. Necháváme si poradit ohledně hotelu. Doposud jsem udělal předběžnou rezervaci všude, kromě Chartúmu. Zde se mi nepodařilo na žádných stránkách nic najít. Po pár telefonátech nám bylo sděleno, že hotel stojí kolem 220$ za noc, druhý kolem 130$ za noc. Cena byla odůvodněná tím, že země je momentálně nebezpečná, a že v těchto hotelech nám nehrozí nebezpečí. Avšak trváme na svojí ceně do 50$ za noc/osoba. Za 5 minut se dozvídáme, že se našel hotel za 70$. S ohledem, že se již blížilo stmívání, jsme se rozhodli, že služeb hotelu využijeme. Taxi mělo stát 100$, ano, čtete správně. 100$ na hotel vzdálený cca 1km od letiště. Líbilo se nám, jak to mladý agent na nás vyzkoušel, ale rychle pochopil, že jsme měli dobrou školu v Egyptě a s touto cenou si na nás nepřijde. O.K. vyškrtli jsme poslední nulu a dohodli se na ceně 10$. V klidu vstupujeme do terminálu, kde kupodivu nechtějí očkovací certifikát (covidpass), pouze test PCR. S obavami co se zase bude dít, se snažíme vysvětlit, že jsme posádka ferry letu, zítra odlítáme a PCR test jako posádka nepotřebujeme. Kontrolu měly na starosti dvě mladé muslimky zahalené od hlavy až k patě. Něco si pošeptaly, zasmály se a už jsme věděli, že bude dobře. Výjimku jsme dostali, ale museli jsme nechat pasy v depozitu, jako záruku, že zítra opravdu vypadneme. Pasy jsme již na celním neukazovali, víza jsme nekupovali, prošli bezpečnostní kontrolou a najednou jsme byli venku. Taxi, handlingové společnosti, nás zavezlo na hotel a dokonce byl grátis, respektive v rámci poplatku za Handling, který byl mimochodem nejdražší za celou naši pouť. Musím uznat, že jsme byli mile překvapení, nemuseli jsme se tahat o ceny, hotel nám byli schopní dát do faktury, vlastně jsme už ani neměli hotovost, platili jsme převodem. Transakce měla jít na účet do Abú Dhabí, ale platba nepřešla s ohledem na rizikovou zemi. Tak šla Standy sestra ráno osobně do banky na Slovensku a vložila peníze přímo na účet. Ráno opouštíme hotel v dohodnutý čas, přecházíme bezpečnostní kontrolou. Ještě si ale chceme vyměnit nějaké eura na dolary. Přece jenom stále platí, že dolar v Africe je populárnější než euro. Agenta jsme poprosili, aby nám vyměnil 600€, které ochotně vzal, ale za chvíli se vrátil s tím, že mu je žádná směnárna nechce vyměnit. Natolik jsme mu věřili a dokonce za čestnost, jsme mu chtěli dát 20$, které si ale od nás nevzal, že nám vlastně žádnou službu neposkytnul. Velmi milé gesto v arabské zemi a překvapivě opět nacházíme důvěru v obsluze.
Pohled na letiště po odletu z HSSK
HSSK – HKLK
S pocitem klidu a štěstí startujeme, rolujeme ke vzletu přes rolovací dráhu „C“, která byla na druhém konci dráhy. Kvůli teplotě a nákladu, jsme chtěli raději využít každý metr dráhy. Po vzletu vidíme soutok Bílého a Modrého Nilu a obdivujeme velikost hlavního města. Necháváme se vektorovat a po nestoupání FL085 dostáváme povolení přímo na body RABAK a ITOXA. Řídící se nás ptal, za jak dlouho budeme na bodu pro sestup do HKLK (Lokichogio). Věděli jsme, že je to cca 6 hodin letu, nicméně jsme potvrdili 6 minut, načež nám s humorem řídící sdělil „Youcan not do this in sixminutes“. Potvrdili jsme 6 hodin a pokračovali po letové trase. Jsme na frekvenci Chartúm radar až prakticky do hranic mezi Jižním Súdánem a Keňou. Pokud jsem si někdy myslel, že je na frekvencích klid, toto bylo opravdové ticho. Z 5,5 hodinového letu bylo 5 hodin ticho. Na úrovni Juby, hlavního města Jižního Súdánu, zkoušíme frekvenci Juba radar, ale kvůli vzdálenosti a hladině letu, nejsme slyšet. 20NM před hranicí s Keňou přelaďujeme na Lokitower. Úspěšně. Jelikož v Lokichogiu není radar, jsme řízení procedurálně. Naštěstí známe místní letiště, neboť Standa již zde v minulosti byl dva krát. Sice naposledy před 15 lety, ale pravděpodobně se nic nezměnilo. Je poměrně kouřmo a vše splývalo s krajinou, ale věděli jsme, že letiště je na úpatí hor. Viděli jsme hangáry, terminál. Hlásíme „Field in sight“ ale to byla pouze teoretická fráze, prakticky jsme ho ještě neviděli. Momentálně je dráha v rekonstrukci a z původních 2 000m, je dráha zkrácená na 600m + 150m prodloužený práh dráhy. Zkušeně a s rezervou 100l paliva sedáme na 400 metrech, dojíždíme na konec dráhy a hledáme rolovací dráhu. Nejsme zvyknutí na místní dialekt a terminologii. A k tomu oprava dráhy. Děláme 180 stupňovou zatáčku, back track, a uvolňujeme dráhu dočasnou TWY se štěrkovým násypem na odbavovací plochu. Najednou si Standa vzpomněl, že tady stál před 15 lety. Jsme rádi a celí bez sebe, že jsme v Keni.
Místní vojákyně – celní kontrola
Konečně ta pravá Afrika, na kterou jsem se tolik těšil. Děláme fotky s místní vojákyni, která si dělá pro změnu selfie s naším letadlem. Na stojánce stojí další dvě Cessny 208 Caravan, předpokládáme, že se jedná o turistický provoz, ale vedle nich jsou palety s humanitární pomocí a víme, že se jedná o humanitární lety OSN. Taky jsme byli informovaní, že se jedná o letiště OSN a v blízkosti letiště je zřízen tábor pro utečence z okolních států a když pak jedeme na „hotel“ vidím u místních dětí modré batohy UNICEF a všechno mi dochází. Před příletem do LKHK mi Standa řekl, že jak po levé tak po pravé straně od dráhy jsou umístěné vraky starých letadel. Pravděpodobně sem doletěli a už neměli čas a peníze na údržbu nebo je sem prostě jen tak odstavili jako muzeální exponát. Celkově jsem zde napočítal cca 20 dobových letadel ve značném stádiu rozkladu.
Pohřebiště letadlových vraků na HKLK
Byly zde například DC3 s turbínovým motorem, AN 12, C-130 Herkules, L-410 a mnoho dalších letadel. Přivítání krásné, stále plní pozitivních dojmů ze Súdánu a stále začínáme věřit, že podvod byl pouze v Egyptě. Opět se snažíme být velmi přátelští, což považujeme i z druhé strany. Nemáme hotel ani taxi, proto jsme požádali o pomoc. Ani tady jsem bohužel nic nenašel na bookingu. Měli jsme pouze podmínku, aby se dalo platit platební kartou, jelikož se nám nepodařilo vyměnit € za $. Dostali jsme nabídku 70$ za noc při platbě kartou nebo 50$ za noc při platbě v hotovosti. Jak už to v Africe bývá, trpělivost růže přináší a ubytování se našlo za 25$ za noc za osobu i se snídaní a možností platby kreditní kartou. Po obhlídce hotelového komplexu, typických afrických příbytků, jsme se rozhodli, že zůstaneme, respektive Afrika nás nakolik okouzlila, že jsme se hned rozhodli, že zůstaneme 2 dny. Přeci jenom po 25 hodinách letu, pěti únavných dnech, jsme rozhodli, že potřebujeme odpočinek a naše mašinka trochu té lásky v podobě údržby. V podvečer objednáváme večeři a pár piv. Příprava večeře trvala 1,5 hodiny. V Africe je zcela běžné, že příprava takového jídla zabere tolik času a to proto, že zde nejsou mrazící boxy a kuchař musel do vesnice pro čerstvě dnes zabité maso. Dočkali jsme se, s chutí jíme večeři a unavení zaleháme do postele.
Typická Africká chatka v hotelovém komplexu
Krásné probuzení do slunečného rána v chatce pod moskytiérou s neskutečným pocitem nadšení z Afriky. Dáváme si snídani, je sice skromnější, ale prakticky obsahuje všechno, co potřebujeme. Čaj, chléb, omeleta, párky i ovoce. Po snídani si dopřejeme pár doušků vychlazené koly, které je mimochodem Afrika plná. Uděláme pár administrativních úkonů, zavoláme rodině, že je vše v pořádku a dohodneme se, že pojedeme na letiště udělat údržbu. Máme v plánu umýt trup, náběžné hrany od oleje a prachu ze Sahary. Požádáme paní mámu, majitelku hotelu, velmi milou a čestnou paní z Nairobi, která přijela dělat do Lokichogio byznys již v roku 1994, aby nám zavolala TAXI. Pořekadlo, které mi onehdy Standa řekl, jsem brzy pochopil a doprovázelo mě po zbytek naší cesty. „Ty máš hodinky, oni mají čas“. Čekáme tedy cca 30 minut, ale vlastně nikde nepospícháme, máme čas. Na letiště je to cca 1,5km. Po jednom kilometru však auto zastavilo, uprostřed rušné ulice plné utečenců z Jižního Súdánu, Ugandy, Etiopie a dalších okolních států. Standa jako zkušený Afričan konstatuje, že mu došel benzín. Říká „Ano, chlapče, i to je Afrika“ Před nástupem se ho měl zeptat, jestli má dostatek benzínu. Tady je totiž úplně běžné, že kvůli bídě se tankuje +- 1 litr a jezdí se, dokud benzín nedojde, z kopce vypínají motor a podobně. Přijíždíme na letiště, personál si nás skoro ani nevšimnul, procházíme jakousi vstupní halou přímo na apron. Relativně na nějaké dobré slovo, bezpečností služba si neláme hlavu s kontrolou, pozdraví a těší se návštěvě. Jen vzpomeneme, že jdeme udělat menší údržbu na letadle. Tendence místních občanů, je za každou cenu něco vydolovat od turistů. Po prvním neúspěchu, kdy jsme řekli, že nic nemáme a nic nechceme, se projevil jejich opravdový charakter. Ochranka, pokud se tak dá nazvat tato funkce vyžaduje povolení, později jsem se dozvěděl, že pokud si neví rady a nic nezískají, vyžadují nesmyslná povolení, že můžeme vykonávat údržbu. Vysvětlili jsme jim, že budeme vykonávat pouze běžnou kontrolu, dolijeme olej. Menší úplatek v podobě plechové plzničky byl postačující a my se tak mohli věnovat poletové a předletové kontrole.
Údržba letadla na HKLK
Půjčujeme si dvě vědra, sundáme kryty motorů a čistíme. Po kontrole chceme vyzkoušet funkčnost a správnost motorů, nahazujeme. Vyděšený zaměstnanec letiště se řítí ke mně a řve, že co děláme! Ano, je pravda, že jsme zapomněli se ohlásit na věž se žádostí o spuštění motorů, ale kdo by to byl čekal, když jsme tady sami. Vypínáme motory, zkouška proběhla úspěšně. Žádáme doplnit palivo před zítřejším odletem, ať se nezdržujeme. V předchozí e-mailové komunikaci, jsme si předběžně rezervovali 300l paliva, kde nám byla potvrzená cena 1,5$/litr. Poletíte-li někdy do Afriky, jako my, vždy a všude si všechno nechte potvrdit dopředu písemně, klidně 100x. Tím myslím především ceny. Předběžně jsme měli potvrzenou cenu paliva 1,5$/litr, ale když jsme to ověřovali na místě, cena byla 3,5$. 1,5$ je stará cena, řekl agent, byť jsme si cenu vyžádali před týdnem. Z toho důvodu bereme pouze 200l, tj. jeden celý barel. Sice bychom potřebovali do rezervy dalších 50l, avšak jen za cenu dalšího celého barelu, což jsme ale odmítli. Ano, zbytek by si nechali a prodali podruhé někomu jinému, popřípadě by na něj jezdili ve svých napůl rozpadnutých SUV. Nastala mírná agresivita jednoho ze zaměstnanců letiště, že jsme vzali pouze jeden sud a že odmítáme platit cash, byť jsme opět měli dopředu potvrzeno, že můžeme platit kreditní kartou. Když žádáme ceny za Handling a přistávací poplatky, abychom se zítra vyhnuli patáliím, nestačíme se divit, respektive přicházíme na fakt, že fixní ceny zde opravdu neplatí a ceník se upravuje podle tloušťky majitelovy peněženky. Ještě se hádáme o ceny, které nakonec upravujeme a žádáme, aby nám faktura byla doručená na nedaleký hotel. Ještě při odchodu z letiště bereme 2x20l bandasky, že do rezervy natankujeme N95 za lepší cenu. Již z principu nám to ochranka nepovolila, proto jsme je s radostí zanesli zpět do letadla a s ješitným úsměvem opustili letištní plochu. Po příjezdu na hotel plní rozhořčení, že opět jediná možnost jak se nabalit respektive opět vynaložené obrovské úsilí jak vydolovat co nejvíce, raději kontrolujeme účet za včerejší občerstvení a žádáme protipodpis. Jak jsem se dozvěděl, je docela běžné, že si obsluha připisuje do účtu položky a pak je buď zkonzumují, nebo s profitem vynaloží jinak. Světe div se, opravdu tam byly přisány dvě piva navíc, které jsme samozřejmě neměli. Povaha Afričana je však taková, že se bude hádat do poslední kapky krve o svojí pravdu, hlavně, že bude mít profit, i když dobře věděl, že my víme. V podstatě šlo asi o 2$, ale tím, že jsme byli zklamaní z letiště z principu jsme nemohli ustoupit. Sen o kouzelné Africe se mi rozplývá před očima. Objednáváme tedy večeři. Opět máme na výběr krávu, kuře, kozu, rýži nebo brambory. Tentokrát si vybíráme hovězí s rýží. Najíme se do syta, vypijeme dvě pivka a jdeme se dobře vyspat před zítřejším přeletem na Zanzibar.
Ráno po snídani již vychystaní, čekáme na taxi, které jsme si večer předem objednali, kontrolujeme všechny účty za ubytování, jídlo a pití. Ke všemu údivu platbu realizujeme platební kartou. Zapomněl jsem taky zmínit, že v areálu byla i dostupná WiFi, z čeho jsem byl opravdu vyjevený. Služby handlingu opět nezklamaly. Na letiště tentokrát přijíždíme včas, bez nutné přestávky na dotankování SUV. Ale toto je Afrika, budu to ještě často používat. Včera jsme se jasně dohodli na platbě platební kartou, dnes ale musíme hotově nebo hned převodem na účet. Na faktuře je uvedená cena něco málo přes 1000$, a opět s poplatky, na kterých jsme se předem nedomluvili nesouhlasíme. Po sérií telefonátů mezi naším operačním střediskem a handlingovou společností, dostáváme jakousi slevu a novou fakturu. Vrcholem byla neshoda účtu na faktuře a číslem účtu přilepeným k ní, na kterou měla být suma za služby uhrazená. Toto ovšem nemohlo být z naší strany akceptované, rozhodli jsme se tedy zaplatit v hotovosti. Sice jak jsem již vzpomínal, v Africe stále však platí dominance dolaru nad eurem, ale jelikož jsme potřebovali už odletět, domluvili jsme se na zaplacení v eurech. Díky WiFi jsme kurz vždy porovnávali s aktuálním kurzem ČNB, takže jsme si byli jistí, že nebudeme zbytečně přeplácet. Ve výši sumy za úhradu poplatků jsme +- 5€ neřešili. Platíme tedy v eurech, které byly bezmála naší poslední hotovostí. Po úhradě by si jeden myslel, že v úspěšném opuštění letiště Lokichogio nám nic nebrání. Opak je však pravdou a nekonečných 20 minut čekáme na podání a akceptaci letového plánu. Až potom můžeme žádat o spuštění a letové povolení. Souhrn těch nepříjemných okolností měl za následek spouštěč řady dalších událostí, které mohly vést k neštěstí.
KONIEC druhej časti – Pokračovanie v tretej časti na stránkach letectvosr.sk
Text a foto: Ronald Wilczek , Stanislav Machovčák, ©2022-2025
